Pomale jsem se touto místností začala procházet a prohlížet si názvy knih. Mezi knihami jsem nacházela díla největších autorů té doby - od Shakespeara, přes Moliéra, Miguela de Carvantese Saavedry až například Jiřímu Třanovskému. Byla jsem v sedmém nebi, když jsem procházela kolem těch stovek, možná i tisíců knih. Knihy totiž nadevše zbožňuji. Člověk se v nich může skrývat před realitou jak dlouho chce. A může být kde chce a kým chce.
Jak jsem se brouzdala a pročítala všemi těmi názvy knih a jejími autory, najednou se za mnou něco ozvalo. Lekla jsem se a rychle se otočila. Za mnou stál Nicholas. "Promiň, Elise, jestli jsem tě polekal." "Eleonor," opravila jsem ho. "Vlastně, máš pravdu, samozřejmě," začala se mi hned omlouvat, "Jsem zvyklý, že sem chodím pouze já a Rosalie." "No," usmála jsem se, "teď si budete muset zvykat, že tu budu i já, Nicholasi." "Zvyknu si velmi rád, Eleonor." zasmál se a vydal se na druhou stranu knihovny, kde asi měl své oblíbené knihy.
Když jsem měla zase klid, začala jsem se zase probírat knihami. Najednou jsem narazila na jeden obrovský svazek, který nebyl popsán. Nebo možná někdy byl, ale nebylo to už vidět. Upravila jsem si své šaty a posadila se na zemi. Ať jsou křesla a židle jakékoliv, na zemi se sedí nejlépe. Teď přišla řada, abych si vzala ten svazek, který vážil asi tak 15 kilogramů. Já vím, není to moc, ale tehdy jsem byla mladá a slabá. V té době se neslušelo, aby ženy mého postavení nějak zvláště moc posilovaly. Asi po pěti minutách se mi to podařilo a začala jsem jím listovat. Po pár stránkách jsem přišla na to, že je to ta kniha, o níž mluvila matka, když jsem byla malá. Zde by měly být všechny poznatky, které naše rodina naspřádala. Prohlížela jsem si každou stránku, každý útržek, co jsem tam našla. Znala jsem toho hodně, ale protože nejsem encyklopedie, tak ne všechno. Matka mne naučila vše, co uměla a c bych mohla potřebovat. Potom zemřela. Ale to už je dávno.
Najednou jsem za sebou opět něco zaslechla. Už jsem se ani nelekala, jen jsem se klidně otočila a zase jsem viděla Nicholase. Usmála jsem se na něj. On mi úsměv oplatil ale ne takový, jakým jsem ho obdařila já. Ten úsměv byl takový.. chlípný. A s tímto oplzlým úsměvem se ke mne začal přibližovat. Nebylo mi to příjemné, ale odsunovat se by zase nebylo zdvořilé. Celkově jsem nevěděla, co mám dělat. Taky jsem nevěděla, co ON chce udělat. Najednou si ke mne klekl a a pokoušel se mne políbit. Svalil mne na zem a to už jsem se pokoušela odsunout. Alespoň o malinký kousíček, lae byl moc těžký, tak se mi to nepodařilo ani o píď.
V hlavě mi proudily nápady, pomocí kterých bych se ho mohla alespoň trošku zbavit. Pokoušela jsem se vyhnout jeho sápání, později i jeho polibkům. Bylo mi to velmi nepříjemné, ale nepodařilo se mi ho nějak od sebe odtáhnout, tak jsem se pokoušela alespoň trochu se bránit. Po chvíli mi začal vyhrnovat sukni. To už jsem nevydržela a začala jsem víc prosit: "Prosím Vás, Nicholasi, nechte mne být. Co by na to řekla Rosalie?" Pokoušela jsem přijít na něco, kvůli čemu by mne nechal být a přestal by mě obtěžovat. "Ta na nic nepřijde. A nedělej se, vím, že to chceš!" Teď jsem se rozhodla, že už opravdu nebudu hodná a slušně vychovaná. V hlavě mi naskočilo jedno zaříkadlo, kterým bych ho mohla trošku od sebe poodsunout. No, tak dobrá - trošku víc.
"Reicio!" vykřikla jsem, ukázala na něj a jen se dívala, jak letí vzduchem a naráží do zdi mezi dvěma knihovnami, ze kterým popadalo několik knih. Rychle jsem se zvedla, pomocí levitace jsem vrátila vše zpět na svá místa a rozeběhla jsem se směrem ke schodům. Mezitím se Nicholas nějak zázračně rychle vzpamatoval a už mi byl v patách. Začala jsem utíkat, co mi jenom nohy stačily, ale nijak mi to nepomohlo. Během několikati vteřin mě opět Nicholas povalil na záda a pokoušel se mi vykasat sukni. Kopala jsem, jak jsem jen mohla, ale nepomohlo to. Navíc mi pevně svíral obě zápěstí, tak jsem nemohla použít žádné kouzlo, protože k tomu potřebuju alespoň jednu ruku.
Vzpomínala jsem, jak bych si mohla pomoci, ale nic mne nenapadalo. Panika mne ochromila natolik, že jsem nebyla schopna normálně přemýšlet. Pokoušela jsem se alespoň z části uklidnit a přemýšlet, ale nikterak to nešlo. Prostě jsem nedokázala nic jiného, než se pokoušet o obranu. Pomale mi i docházely síly, tak jsem trochu povolovala i ten pokus bránit se. Z očí se mi valily slzy a strachem jsem se třepala.
"Cubare!" vykřikl někdo za mnou. Bylo mi jedno, kdo to byl a proč to udělal, ale byla jsem mu více než vděčná, protože Nicholas okamžitě usnul. Přestala jsem se bránit, protože už jsem se nemusela ničeho bát - pro dalších asi třicet minut bude spát tak, že by ho nikdo neprobudil, a taky jsem byla nadevše vysílená, takže jsem neměla sílu ho ani odstrčit. Najednou jsem uslyšela krkoky. Vzpomněla jsem si, že někdo vyřkl zaříkadlo, aby usnul. Obrátila jsem uslzený obličej k mému zachránci a zjistila jsem, že je to můj bratránek David.
"Ď-ď-děkuju ti, Davide!" vzlykala jsem, když mi pomáhal dostat se z pod toho tlouštíka. "To nestojí za řeč," mrkl na mne, "krásce v nesnázích musím jako gantelman vždy pomoci." Kdyby to bylo za jiné situace, asi bych se začala smát. Místo toho jsem se alespoň trošku uklidnila a nepokračovala v usedavém pláči. Místo toho jsem ho objala a odmítala se ho pustit. "No tak, Eleonor, už mne můžeš pustit." smál se pořád. Vůbec jsem tomu nerozumněla. Proč se, sakra, směje? Ten starý tlustý slizoun mne teď málem znásilnil a on se směje?
"Víš co, Elen?" zkrátil mé jméno, "teď tě doprovodím do tvého pokoje a nechám ti donést něco na uklidnění, dobře?" Ani jsem nevnímala zkráceninu mého jména, na kterou jsem háklivá, a jen jsem přikývla. Ale než jsme odešli, přecejen jsem poprosila Davida, jestli bych si nemohla vzít na pokoj nějakou knihu. David s úsměvem přikývl a šel mi nějakou vybrat. Ani nevím, co mi to tehdy podal za knihu, ale byla bych tehdy vděčná za jakoukoliv.
Potom mě doprovodil k mému pokoji, kde jsme se rozloučili a kde jsem ho také poprvé pustila. Hned na to odešel a já se rozhodla převléci se do úboru na spaní a ulehla jsem. Pokoušela jsem se usnout, ale nešlo to; za to mohly všechny ty nervy, strach a tak. Po chvíli někdo zaklepal. Šla jsem otevřít dveře, abych zjistila, kdo klepe. Byl to David se sklenicí. "Žádnou služebnou jsem nenašel, tak jsem ti to musel donést já." řekl a podal mi tu sklenici. Po chodbě jsem zaslechla někoho procházet. Podívali jsme se oba dva tím směrem, odkud kroky vycházely, a spatřili jsme služebnou. Místo nějakého rýpnutí jsem se na Davida jenom tázavě podívala. "Tak dobrá, chtěl jsem ti ještě jednou popřát dobrou noc." naklonil se ke mne, políbil na tvář, otočil se a odešel. Já jen zavřela dveře, zacvakla závoru, napila se lektvaru, co pro mne připravil, a šla si lehnout. Během pěti minut jsem usnula.