1. kapitola - Útěk
Útěk
Mé vyprávění začíná roku 1688, kdy v místě, kde jsem žila, byly čarodějnické procesy v plném proudu. K nám do Velkých Losin přijel na pozvání Jindřich Boblig ze Šumperka, aby pomohl rozsoudit roku 1678 problém v otázce čarodějnictví mé přítelkyně. Všude se vykládalo, že kvůli své nemocné krávě – jedinému majetku, co měla – při mši vyplivla hostii pro svou krávu. Ale přitom ji uviděl ministrant a nabonzoval to knězi. No, a tak to všechno tehdy začalo...
Někde se můžete dočíst, že ta žena nebyla čarodějnice. To je pravda. Ale odkud měla radu o hostii? To je jednoduché – od čarodějnice. Přesněji – od své přítelkyně, která byla a ještě je čarodějnicí. Když jsem jí tohle tehdy poradila, vůbec by mě nenapadlo, co to všechno může udělat. A to jenom kvůli tomu, že si nedávala pozor. Ale teď už zpátky ke mně...
No, jako snad na každou ženu z okolí padlo podezření i na mne. Stejně – jediný důvod toho, proč to dělali, byl ten, že majetek údajných čarodějnic připadl inkvizitorům a já jsem patřila mezi to bohatší obyvatelstvo Velkých Losin. Když někdo jen vyřkl nápad, že by čarodějnicí někdo mohl být, už jej nebo jí odtáhli ostatní na hranici, kde ji upálili. Když se ale začalo mluvit o mně jako o další „nominované“, rozhodla jsem se, že uteču. Sbalila jsem si všechny své věci, v noci, kdy všichni spali, pro mne přijel kočár, a tak z Velkých Losin ujela jediná čarodějnice, která tam tehdy byla...
Od té doby jsem žila u mé tety a její rodiny ve Vídni. To město mě učarovalo už jen z oken kočáru, ve kterém jsem jela. Vídeň... ať už jsme projížděli chudými ulicemi a obrovským množstvím žebrajících bezdomovců, nebo naopak čistými a honosně vystupujícími domy, zamilovala jsem se do tohoto města.
Vživotě jsem u tety nebyla. Bývala jen ona u nás, tak jsem ani nevěděla, v jakém domě žije. Byla jsem nervózní. Nevěděla jsem, jestli ještě pořád žije se svým posledním manželem, nebo už se zase stala vdovou. Taky jsem zvědavá na její děti. No, ony už by to ani děti nemohly být, protože její nejmladší syn byl pouze o měsíc starší než já. Nejmladší a nejstarší byli kluci, prostřední holka. Slyšela jsem toho o nich spoustu, dokonce jsem je i před mnoha lety viděla, ale nedokázala jsem si vybavit jejich obličeje, natož si představit, jak by mohli vypadat teď.
Všichni byli čarodějnice a čarodějové. I když myslím, že strýček ne, ale děti tohle zdědily po matce. Děti... vždyť já jsem pro ně mladší dítě než oni! Já si taky svůj názor změním, až je uvidím a budu s nimi moci pohovořit.
Během tohoto mého rozmýšlení začal kočár zpomalovat, až se zastavil úplně. Opatrně jsem oddělala závěs a strnula jsem. S kočárem jsme stáli před obrovským krásným domem. V duchu jsem doufala, aby zde bydlela moje vzdálená rodina, za kterou jsem jela. V tom se ale kočár dal do pohybu, tak jsem se jen zklamaně opřela a čekala jsem dál.
Za malinký okamžik se ale kočár zase zastavil. Už jsem se nenaklonila, abych zjistila, kde jsme, protože další zklamání bych nechtěla. V tu chvíli se ale mé dveře otevřely a v nich stál kočí, který mi přidržel dveře. Pomalu jsem vstala a chytla se ruky, kterou mi kočí nabízel. Takže, je to tady. Podívala jsem se na dům, odkud mi šly vstříc tetiny služebné. A vycházely.. ah, ano, vycházely z toho krásného domu, který jsme si jen objeli. Před kočárem jsem počkala, až služebné a můj kočí všechna má zavazadla vezmou a pokynula jsem jim, aby šli přede mnou. Byla jsem nervózní a nechtěla jsem, aby si toho na mě všimli. Alespoň služebné – kočí na to byl už zvyklý. Byl mým kočím od té doby, co jsem se nastěhovala do Velkých Losin. Nikdo nikdy neví, jak se může složebnictvo zachovat, když jim ukážete svůj strach. Tak je to i u psů, ale mě se psi bojí i tak.
Před obrovskými hnědými dveřmi jsem se chtěla zastavit a naposledy se uklidnit, ale místo toho se dveře rozevřely dokořán a uprostřed vstupní haly stála starší žena s mladší ženou a dalšími dvěma dospělými muži. Všichni byli nádherní. Jako z obrazů nějakého úžasného umělce.
Nejstarší žena se mi rozeběhla naproti, obejmula mne a se slzami v očích mi zašeptala do ucha: „Vítám tě, Eleonoro!“
<3
(TerinkaBobinka, 6. 8. 2015 13:01)