2. kapitola - Příjezd
15. 3. 2009
"Ahoj tetičko Rosalie." odpověděla jsem, když mi konečně docvaklo, kdo mě to začal objímat. Koukla jsem po bratráncích a sestřence a postřehla jsem, že se k nám pomalu vydávají. Asi mě přivítat.
"Ahoj Eleonor," pozdravila mě ta slečna. Asi sestřenka Alžběta. Stála mezi dvěma vysokými a pěkně rostlými muži, kteří na mě jen mávli. Tak to museli být Tomáš a David. "Ahoj," odpověděla jsem přidušeně, protože mě teta pořád svírala v náručí. Když mě slyšela dýchat - no, spíše nedýchat, okamžitě mě pustila a mávla na služebnictvo, aby mi odneslo mé věci do mého nového pokoje.
Teta mě vzala kolem boku a začala mne provádět po celém jejím domě, což zabralo několik hodin. Celou dobu za námi pochodovali ti tři. Chvilkami mi to připadalo, jako kdyby přemýšleli nad tím, jak se mě zbavit. Pokoušela jsem si toho pocitu nevšímat a plně jsem se zabrala do poznávání mého nového domova.
Asi po dvou hodinách pochodu přes celý dům mne teta pobídla, ať si sednu v jídelně a poručila služebné, která za námi pořád cupitala, kdyby se tetička nebo někdo jiný rozhodl, že něco potřebujeme, ať nám přinese něco k pití. Všichni jsme si posedali podél obrovského stolu a teta zahájila výslech.
"A jak se máš, Eleonor?", "Je pravda, že tu zůstaneš?" a další spoustu otázek, na které jsem pomale ani nestíhala odpovídat.Když jsem ale řekla, proč jsem odjela, byla v šoku. "O těch procesech jsem již slyšela, ale jak je mohlo napadnout, že zrovna ty jsi čarodějnice? Skrývala jsi to, že ano? A nikomu jsi to neřekla, že ne?" "Ne, tetičko," uklidňoval jsem ji, "O všech majetných se tam začalo vyprávět, že jsou čarodějnice. Ba dokonce začali upalovat i muže! Jakmile jsem se dozvěděla, že o mne někdo řekl něco takového, ihned jsem vám poslala vzkaz a v noci jsem vyjela na cestu." "Tos udělala dobře..." pochválila mne teta. Celou tu dobu, co tohle vyslýchání trvalo, po mne rádoby nenápadně pokukovali mí bratranci a sestřenka. Asi jsem jim zrovna nepadla do noty. Ani nevím proč.
Když jsme dopili víno, které nám služebná donesla během výslechu, teta mne nechala doprovodit Davidem do mého pokoje. Během asi desetiminutové chůze jsme nepromluvili ani slovo. Ten den jsem slyšela poprvé Davida promluvit, až když mne dovedl ke dveřím mého nového pokoje. "Tak.. jsme tady. Kdybys něco potřebovala, myslím, že stačí jen vykouknout ze dveří. Služebná se tady pořád někde motá a ráda ti bude ku pomoci. Kdyby to bylo něco většího, můžeš se obrátit třeba na mne." "Děkuji, Davide." poděkovala jsem mu. "A abych nezapomněl: v sedm se podává večeře. Matka nebývá příjemně naladěná, když se někdo zdrží či opozdí." "Dobrá," odpověděla jsem, "díky za upozornění. Tak, zatím.." mávla jsem na něj a zavřela dveře.
Teď jsem se konečně mohla porozhlédnout po místnosti. Byla to obrovská místnost s vysokými stropy, postelí při jedné ze zdí. Naproti dveřím, kterými jsem prošla, byly další dveře. Šla jsem se podívat, od čeho by mohly být. Otevřela jsem je a přede mnou se objevila další místnost. Nebyla tak velká jako ta první, ale o malé komůrce se tady taky bavit nemůžeme. Vešla jsem a rezhlédla jsem se. Stála jsem uprostřed prostě obrovského šatníku. Hned jsem se vrátila do pokoje, kde jsem si vzala všechny má zavazadla a vrátila jsem se do šatníku. Všechno moje oblečení jsem vytáhla a začala jsem si ho dávat do poliček... Prostě jsem se začala zabydlovat.
Asi o půl sedmé jsem vyšla ze svého pokoje. Nevěděla jsem, jak dlouho budu bloudit, než dobloudím do jídelny. Procházela jsem obrovskými sály i malými místnustkami, ale nemohla jsem nikde najít jídelnu. Když už mě to štvalo, rozhlédla jsem se, jestli někde v okolí nikdo není. Když jsem se ujistila, že je tomu tak, zavřela jsem oči a soustředila jsem se na zaklínadlo. Při tom jsem si začala pohrávat s kuličkami vranního oka, které mám vždy při sobě. Ve vteřině se mi v duchu promítl plánek celého domu. Zdánlivě pomale jsem se procházela všemi místnostmi domu. Když jsem pomale došla tou nejkratší cestou do jídelny, probudila jsem se ze svého nespánku a vyarzila jsem cestou, kterou jsem viděla ve své mysli.
Přišla jsem právě v tu chvíli, kdy odbíjelo sedmou hodinu. Všichni už byli u stolu - i nějaký muž, kterého při mém příjezdu neviděla. "Á, vítej, Eleonor!" začala teta, "s mými dětmi se už znáš, ale mého muže ti teprve musím představit. Tohle je Nicholas." představila mi toho, teď už ne neznámého, muže. "Těší mne," natáhl ke mne ruku a já ji s úsměvem přijala. Po tomto úvodu jsem zasedla, sedli si i Nicholas, David a Tomáš a služebné donesly každému po talíři.
Po vydatné a hlavně výborné večeři jsem se rozhodla, že půjdu do tetiny knihovny, kterou mi ukazovala a jak řekla, je mi vždy k dispozici. Při mém posledním rozjímání jsem si zapamatovala, kde by tak mohla být knihovna a vydala jsem se tím směrem. Po cestě jsem si prohlížela vše kolem mne. Všude byli květiny - suché i živé. Suché mám raději než živé, protože už nikomu nemohou nic udělat a taky se s nimi lépe pracuje.
Pomale jsem došla do knihovny, což byla obrovská místnost plná knih. Když jsem otevřela obrovské dřevěné dveře, přede mnou se objevila větší skříňka s knihami. Kolem ní z obou stran se tačila dvě schodiště do té větší části knihovny. Podél jedné ze zbylých zdí byla krásná dřevěná křesla s rudým čalouněním. Naproti nim byla zeď z části vybouraná a prosklená, takže tam bylo krásné obrovské okno. Podél poslední zdi byly další skříně s knihami.
Vyšla jsem po pravé části schodů a shledala jsem celou knihovnu v celé své kráse. V části knihovny, kde jsem se právě nacházela, bylo asi tak sedmnáct skříní, z toho deset byly zády k sobě, takže se z nich stala jedna skříň. A všude byly knihy. Ať už staré ručně psané knihy, tak i novější, psané pomoci knihtisku nebo dokonce svazky, které patřily naší rodině od pradávna a každý, kdo je měl, do nich něco připsal. Tahle místnost je prostě nádherná!
"Ahoj Eleonor," pozdravila mě ta slečna. Asi sestřenka Alžběta. Stála mezi dvěma vysokými a pěkně rostlými muži, kteří na mě jen mávli. Tak to museli být Tomáš a David. "Ahoj," odpověděla jsem přidušeně, protože mě teta pořád svírala v náručí. Když mě slyšela dýchat - no, spíše nedýchat, okamžitě mě pustila a mávla na služebnictvo, aby mi odneslo mé věci do mého nového pokoje.
Teta mě vzala kolem boku a začala mne provádět po celém jejím domě, což zabralo několik hodin. Celou dobu za námi pochodovali ti tři. Chvilkami mi to připadalo, jako kdyby přemýšleli nad tím, jak se mě zbavit. Pokoušela jsem si toho pocitu nevšímat a plně jsem se zabrala do poznávání mého nového domova.
Asi po dvou hodinách pochodu přes celý dům mne teta pobídla, ať si sednu v jídelně a poručila služebné, která za námi pořád cupitala, kdyby se tetička nebo někdo jiný rozhodl, že něco potřebujeme, ať nám přinese něco k pití. Všichni jsme si posedali podél obrovského stolu a teta zahájila výslech.
"A jak se máš, Eleonor?", "Je pravda, že tu zůstaneš?" a další spoustu otázek, na které jsem pomale ani nestíhala odpovídat.Když jsem ale řekla, proč jsem odjela, byla v šoku. "O těch procesech jsem již slyšela, ale jak je mohlo napadnout, že zrovna ty jsi čarodějnice? Skrývala jsi to, že ano? A nikomu jsi to neřekla, že ne?" "Ne, tetičko," uklidňoval jsem ji, "O všech majetných se tam začalo vyprávět, že jsou čarodějnice. Ba dokonce začali upalovat i muže! Jakmile jsem se dozvěděla, že o mne někdo řekl něco takového, ihned jsem vám poslala vzkaz a v noci jsem vyjela na cestu." "Tos udělala dobře..." pochválila mne teta. Celou tu dobu, co tohle vyslýchání trvalo, po mne rádoby nenápadně pokukovali mí bratranci a sestřenka. Asi jsem jim zrovna nepadla do noty. Ani nevím proč.
Když jsme dopili víno, které nám služebná donesla během výslechu, teta mne nechala doprovodit Davidem do mého pokoje. Během asi desetiminutové chůze jsme nepromluvili ani slovo. Ten den jsem slyšela poprvé Davida promluvit, až když mne dovedl ke dveřím mého nového pokoje. "Tak.. jsme tady. Kdybys něco potřebovala, myslím, že stačí jen vykouknout ze dveří. Služebná se tady pořád někde motá a ráda ti bude ku pomoci. Kdyby to bylo něco většího, můžeš se obrátit třeba na mne." "Děkuji, Davide." poděkovala jsem mu. "A abych nezapomněl: v sedm se podává večeře. Matka nebývá příjemně naladěná, když se někdo zdrží či opozdí." "Dobrá," odpověděla jsem, "díky za upozornění. Tak, zatím.." mávla jsem na něj a zavřela dveře.
Teď jsem se konečně mohla porozhlédnout po místnosti. Byla to obrovská místnost s vysokými stropy, postelí při jedné ze zdí. Naproti dveřím, kterými jsem prošla, byly další dveře. Šla jsem se podívat, od čeho by mohly být. Otevřela jsem je a přede mnou se objevila další místnost. Nebyla tak velká jako ta první, ale o malé komůrce se tady taky bavit nemůžeme. Vešla jsem a rezhlédla jsem se. Stála jsem uprostřed prostě obrovského šatníku. Hned jsem se vrátila do pokoje, kde jsem si vzala všechny má zavazadla a vrátila jsem se do šatníku. Všechno moje oblečení jsem vytáhla a začala jsem si ho dávat do poliček... Prostě jsem se začala zabydlovat.
Asi o půl sedmé jsem vyšla ze svého pokoje. Nevěděla jsem, jak dlouho budu bloudit, než dobloudím do jídelny. Procházela jsem obrovskými sály i malými místnustkami, ale nemohla jsem nikde najít jídelnu. Když už mě to štvalo, rozhlédla jsem se, jestli někde v okolí nikdo není. Když jsem se ujistila, že je tomu tak, zavřela jsem oči a soustředila jsem se na zaklínadlo. Při tom jsem si začala pohrávat s kuličkami vranního oka, které mám vždy při sobě. Ve vteřině se mi v duchu promítl plánek celého domu. Zdánlivě pomale jsem se procházela všemi místnostmi domu. Když jsem pomale došla tou nejkratší cestou do jídelny, probudila jsem se ze svého nespánku a vyarzila jsem cestou, kterou jsem viděla ve své mysli.
Přišla jsem právě v tu chvíli, kdy odbíjelo sedmou hodinu. Všichni už byli u stolu - i nějaký muž, kterého při mém příjezdu neviděla. "Á, vítej, Eleonor!" začala teta, "s mými dětmi se už znáš, ale mého muže ti teprve musím představit. Tohle je Nicholas." představila mi toho, teď už ne neznámého, muže. "Těší mne," natáhl ke mne ruku a já ji s úsměvem přijala. Po tomto úvodu jsem zasedla, sedli si i Nicholas, David a Tomáš a služebné donesly každému po talíři.
Po vydatné a hlavně výborné večeři jsem se rozhodla, že půjdu do tetiny knihovny, kterou mi ukazovala a jak řekla, je mi vždy k dispozici. Při mém posledním rozjímání jsem si zapamatovala, kde by tak mohla být knihovna a vydala jsem se tím směrem. Po cestě jsem si prohlížela vše kolem mne. Všude byli květiny - suché i živé. Suché mám raději než živé, protože už nikomu nemohou nic udělat a taky se s nimi lépe pracuje.
Pomale jsem došla do knihovny, což byla obrovská místnost plná knih. Když jsem otevřela obrovské dřevěné dveře, přede mnou se objevila větší skříňka s knihami. Kolem ní z obou stran se tačila dvě schodiště do té větší části knihovny. Podél jedné ze zbylých zdí byla krásná dřevěná křesla s rudým čalouněním. Naproti nim byla zeď z části vybouraná a prosklená, takže tam bylo krásné obrovské okno. Podél poslední zdi byly další skříně s knihami.
Vyšla jsem po pravé části schodů a shledala jsem celou knihovnu v celé své kráse. V části knihovny, kde jsem se právě nacházela, bylo asi tak sedmnáct skříní, z toho deset byly zády k sobě, takže se z nich stala jedna skříň. A všude byly knihy. Ať už staré ručně psané knihy, tak i novější, psané pomoci knihtisku nebo dokonce svazky, které patřily naší rodině od pradávna a každý, kdo je měl, do nich něco připsal. Tahle místnost je prostě nádherná!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář