4. kapitola - Procházka po Vídni
Spala jsem tak, že ani nevím, jestli se mi něco zdálo. Ale asi ne. Nebo to za nic nestojí, proto se to nepamatuju. Ale to je jedno. Prostě jsem se ráno probudila a nic jsem si nepamatovala. Ale byl to jenom přechodný stav. Po chvíli jsem si začala vzpomínat... Odjela jsem z Losin... Přijela jsem k Rosalii... Nicholas v knihovně.. David... Bylo toho na mne zas moc. Hlava mne začala třeštit, až jsem myslela, že mi praskne. Rychle jsem si vytáhla z kapsičky, kterou mám přidělanou na pásku u šatů, pár bylinek a rozžvýkala jsem je. Okamžitě mi to pomohlo a mohla jsem jít do jídelny ke snídani. Když jsem procházela společenskou místností, zahlédla jsem, že je osm ráno. Alespoň jsem usoudila, že ráno, protože nemyslím, že bych mohla spát tak dlouho.
Když jsem přišla do jídelny, všichni byli u stolu a snidali. Teta se na mne otočila, usmála se a pozdravila. To samé udělal David. Alžběta s Tomášem se jenom mávli a Nicholas jen zvedl hlavu, podíval se na mne a hned se zase věnoval svému talíři. Stačil jen ten nepatrný pohled a po celém těle mi naskočila husí kůže. Nejraději bych s ním nebyla ani ve stejné místnosti. Místo toho jsem se posadila na druhou stranu stolu mezi Davida a Tomáše, abych od něj byla co nejdál.
Po snídani jsem chtěla jít do knihovny, ale místo toho jsem jenom prošla kolem a nahlédla, jestli tam Nicholas je nebo není. Alespoň budu mít obrázek o tom, kdy mohu do knihovny a kdy ne. Byl tam. Hned jsem se otočila a šla do svého pokoje. Včera mi David podal nějakou knihu, přečtu si alespoň ji. A potom to už nějak udělám... Třeba bych do knihovny mohla s Davidem... Nebo počkám, až tam bude někdo jiný. Samozřejmě až na Nicholase.
Vešla jsem do pokoje a sedla jsem si ke stolku, který byl u okna za postelí. Na rohu ležela ta kniha. Včera jsem si ani neuvědomila, jak je velká a těžká. Teprve teď jsem se podívala, jak se jmenuje. Dekameron od Giovanniho Boccaccia. O té knize jsem už něco málo slyšela. Podle toho, co jsem se o ni vypráví, myslím, že to není kniha pro mne. Spíš celkově to není kniha na čtení. Je pouze o produktech lásky. No, ale co už. Si ji přečtu. Alespoň sama poznám, o čem je...
Ta kniha je skvělá. Oproti tomu, co jsem o ní slyšela, jsem zjistila, že všechny příběhy, nebo alespoň ty, které jsem již měla přečtené, jsou sice nepočestné, ale tak pěkně napsané, že to ani nepřijde, o čem jsou. Nevím proč, ale nejvíce mne oslovil vypravěč Dioneo. Už jen to jméno ve mě vyvolalo radost. Škoda, že někoho takového neznám. Sice nevím, jak vypadá a jaký je, ale stačí mi pouze jeho jméno a příběhy.
Najednou někdo zaklepal. "Dále!" řekla jsem, abych nemusela jít otevřít a pootočila jsem jen hlavu ke dveřím. Dveře se otevřely a v nich stál David, ozářen sluncem, které na něj svítilo z mého okna. Když jsem si ho tak prohlížela, najednou mne to napadlo: Už vím, jak by měl vypadat Dioneo – stejně jako David. Měl by mít asi tak dva metry, krátké, tmavě hnědé vlasy, které by měl decentně rozčepířené, oči pomněnkově modré a tak hluboké, že by se v nich utopil i světoplavec. A rty... rty měl jako dva úzké rudé pásky, nyní s koutkami směrem vzhůru. Jak tak nad tím uvažuju, tak David měl snad pokaždé úsměv na rtech. Prostě taková typická přestava Dionea. Alespoň pro mne.
„Neruším?” zeptal se, i když věděl, že neruší. „Nene, nerušíš.” “To jsem rád.” usmál se ještě víc, “chtěl jsem se tě zeptat, jestli by ses se mnou nechtěla jít projít po Vídni. Vím, že jsi tu jen krátce, ale poznávat Vídeň bys mohla... Ale jestli se ti nechce, bránit ti nebudu.” Vytřeštila jsem jen oči. Jak si někdo může myslet, že bych se nechtěla projít po Vídni? “Ale ne, půjdu, a ráda, když tu mám žít...” A Davidovi se jen rozšířil úsměv, jak jen mohl. “Platí. Potkáme se ve vstupní hale, dobře?” Poté, co jsem souhlasila, mne opustil, abych se mohla převléci a já byla šťastná. Tady se mi bude hodně líbit.
Asi za deset minut jsem byla vystrojena a vyšla jsem ze svého pokoje. Pomale jsem se procházela po domě, až jsem – asi i omylem – dobloudila do vstupní haly. Nevěděla jsem, kdy David přijde, tak jsem si sedla na lavičku, která byla vedle dveří a čekala jsem. Najednou jsem uslyšela kroky. Tady se kroky ozávaj celkem často. Otočila jsem se a za mnou byla teta. “Eleonor, ty se někam chystáš?” “Ano, domlouvala jsem se s Davidem, že mne provede po Vídni. Vlastně jsem Víděň viděla pouze, když jsme projížděli, jinak ji neznám.” “Tak dobrá, hlavně se neztrať.” loužila se se mnou teta.
Chvilku jsem ještě seděla a rozhlížela se po místnosti, když najednou přišel David. “Jé, ty už jsi připravená? To jsem nečekal...” usmál se na mne a i když jsem ho neznala zrovna nejdéle, srdce se mi rozbušilo natolik, až jsem myslela, že mi proskočí hrudníkem. “No, neměla jsem co dělat, tak jsem se připravila a sešla sem. Ale ty se nějak loudáš, ne?” oplatila jsem mu s obrovskou námahou úsměv. “Ale už jsem tady. Můžeme vyrazit?” zeptal se mne a nastavil ruku tak, abych se do něj za ní pověsila a vyrazili jsme spolu do víru města.
Každé město je něčím kouzelné. Kouzelné – tím myslím okouzlující, ne, že v něm jsou čarodějnice, samozřejmě. A Vídeň byla hodně kouzelná. Vím, nebyla jsem pořádně v žádném městě, ale i tohle mi stačí.
Když jsem se procházela po krásném městě s nádherným mužem, přestala jsem myslet na vše, co mne tížilo – Nicholas, odjezd z Velkých Losin, smrt rodiny... Bylo toho zkrátka více než dost. V těchto chvílích jsem na vše zapomínala a mohla jsem být opět sama sebou. David mi ukazoval, kam si nechává posílat tetička Rosalie pro parfémy, kde se vybírají látky pro Alžbětu a tak. Procházeli jsme se spolu po bohatších čtvrtích, ale Ii po chudých, kde na každém kroku stála prostitutka nebo žebrák. Z těchto míst se mi dělalo špatně, ale i to patří k životu. Myslím tím bídu a tak.
Po této krásné a hlavně dlouhé procházce jsme byli oba rádi, že dojdeme zpět do domu. Samozřejmě, že David na sobě nenechal nic znát, ale já to poznala. Dokážu vyčíst takovéto pocity u ostatních lidí. Celou tu dobu se pokoušel vyhýbat se otázkám ohledně Nicholase, za což jsem mu byla vděčna. Nechtěla bych něco tak úžasného, jako je dnešní den, pokazit tím ničemou.